Vychází slunce, cítím jak pálí na moji tvář. Nesvítí snad pro svou povinnost ohřívat tuto chladnou krajinu, ale s pocitem dalšího přežitého rána dává mi šanci dál se zabývat myšlenkou mého úkolu tady.

Probírám se na zemi někde uprostřed lesa. Třeští mi hlava, to bude po ráně, kterou jsem včera dostal. Kolem sebe nahmatávám plastové kartičky. Jsou to identifikační karty Resolution Company. John Hunt sbíral takové od každé své oběti jako trofeje. Parchant, to on mě včera musel napadnout. Má tohle být snad nějaký symbol jeho kapitulace? Počkat, některé z deníků chybí. Musel mi sebrat část zápisků, ale proč zrovna tyhle části a co potom mají znamenat ty kartičky? Vstanu a pokouším se dojít k blízkému potoku pro vodu. Ujdu sotva pár kroků když uslyším klapnutí. Pocítím palčivou bolest v noze, kterou mi teď obepíná železný obojek. Pasti tohoto typu se používaly vždycky v oblasti R47, já jsem teď ale v 23ce, za tyhle změny může snad jedině Alexův potomek, sakra! Díky obojku budu mít asi brzo pěkné potíže, zároveň s mým označením se z integrovaného čipu v nástraze odesílá informace o mojí aktuální pozici přímo do centrály Resolution Company.

Snažím se dostat se k vodě. Pokud mě paměť neklame, jsou v některých těchto pastech zapuštěny halucinační jedy, aby zpomalily a dezorientovaly oběť. Další krok, zakopnu o větev, za tohle určitě taky může Resolution Company, říkám si když padám do hlubokého podzimního listí.




Se vší lehkostí se do něj zabořím, je to tak jednoduché, dokonce příjemné propadnout se do takové hromady. Jako bych v něm plul a bořil se ještě hlouběji, obepíná mi hlavu a uši, slyším to hlasité, suché burácení a rachot drcených listů. “Viděl jsem muže… umíral,” doneslo se mi odkudsi. Prudce jsem sebou škubnul a zával suchého listí se mi dostal do úst. “Vrátím se pro tebe!” zařval mi někdo do pravého ucha. Je to jako bych se nemohl hnout a padal někam do hloubi nekonečna. “Měl jsem vizi…” zašeptal mi zleva hlas Edwarda Harrowse. Teď už zřetelný a jasný. Listí mě začíná dusit. “Mé plány a má dokonalá hra ještě neskončila.” Cítím jak mi z pořezaných uší stéká krev. “Nevzdám se tak lehce světa, který jsem vytvořil. Přijdou události, které smetou běh času a já budu ten, kdo bude středem nadcházejícího tornáda. Je to nevyhnutelné. Ale ty sám víš, že existuje možnost volby…” Čím dál zřetelnější a důraznější slova, prorážejí se mi do hlavy, je to jako utápět se v nekonečném jezeře s listím, tohle snad nemůže být realita.

Ucítím kopnutí do břicha. Otevřu oči. Svíjím se na holé zemi. Uff, díky bohu. Otočím se za sebe, včas abych stihl zahlédnout hlaveň pistole, za níž se mi otvírá pohled na Johna Hunta. Suše polknu. …

KONEC DRUHÉ KAPITOLY